Koupí knihy uděláte dobrou věc a přispějete Natálce s DMO na potřebné vybavení!

Celý svůj život jsem k narozeninám dostával rok co rok různé dárky či peníze, tady na druhé straně světa to letos udělám přesně naopak. Nejdřív se ale pokusím odpovědět na otázku, kterou jsem za poslední měsíce dostal snad tisíckrát.

„Vojto, kolik sis tou knížkou už vydělal peněz, asi hodně co?“

Ti mazanější se ptali, kolik jsem prodal kusů a dva dny na to, jak velký byl náklad na jednu knihu, aby si to posléze mohli v matematickofyzikálních tabulkách lehce spočítat.
Spousta lidí si dokonce myslela, že jsem si mohl dovolit opustit místní novozélandskou svařovnu a v klidu do svých pětaosmdesáti pokuřovat u bazénu za barákem.

Věci se mají trošku jinak. Jestliže vám knihu vydává nakladatelství, nestojí vás to v podstatě nic a veškerou práci za vás udělají ostatní, a vy potom následně dostáváte 8 až 12% z každé prodané knihy. Tenhle způsob je poněkud jednoduší, když si vás někdo vybere a je ochoten s vámi spolupracovat.
Já se vydal jinou cestou a knihu vydal na vlastní náklady. Nebral jsem to jako byznys, kdy si po čtrnácti dnech budu moci za vydělané peníze pořídit novou skládačku, abych měl na čem jezdit do hospody.
Hned na začátku jsem prohlásil, že pokud se mi vrátí všechno, co jsem investoval, budu to považovat za velký úspěch.

Pár dní zpátky jsem vyplatil všechny své zaměstnance a s velkým překvapením zjistil, že se pohybujeme trošku v plusových číslech. A jelikož ty peníze nejsou ve skutečnosti vůbec moje, ale vaše, vás všech co jste si knížku koupili, rozhodl jsem se těch pár tisíc věnovat pětileté Natálce, kterou vidíte na fotce.

Lidé z Poličky a okolí ji určitě znají, v Borové se pro ni pořádal benefiční koncert. Natálka je dcera mého kamaráda a fotbalisty Ondřeje Dittricha.Bohužel neměla to štěstí jako většina ostatních dětí, nenarodila se jako zdravá holčička, která by určitě ráda prožila život na plné pecky, trpí totiž od narození dětskou mozkovou obrnou. Na nákladnou rehabilitační léčbu bohužel žádná pojišťovna nepřispívá a pro mě je poslat finanční příspěvek to nejmenší, co pro ni v tuto chvíli můžu udělat.

Natálka taky letos v září nastupuje do školky a bude potřebovat speciální židličku a kočárek, a tak nejspíš veškeré peníze poslouží na spolufinancování těchto, ne levných, pomůcek od firmy Patron, která je u nás na českém trhu obstarává.

Kdyby kdokoliv z Vás měl chuť jakkoliv pomoci a nevěděl, jak třeba podpořit projekt Leoše Mareše zvaný DOBRODEN, tohle je určitě dobrý tip. Každá koruna na bankovním účtu 221866422/0600,který je pro Natálku zřízený, udělá velikou radost a pomůže rodině v nelehké životní situaci.
Ale i sdílením tohoto příspěvku můžete přispět k velké věci. Nikdy nevíte, kolik lidí se srdcem na pravém místě bude tento příspěvek číst a rozhodne se pomoci.

Nově na stránkách www.vojtazpolicky.cz můžete zakoupit i elektronickou verzi knížky, neboli e-book, kdy všechny další peníze z prodeje obratem přeposílám na výše zmiňovaný učet.

Takhle končí příběh jedné malé knížky, kdy pomyslnou tečkou na závěr bude přispět na dobrou věc. Za pár měsíců po knížce asi neštěkne ani pes, ale já můžu od srdce říct, že splnila to, v co jsem ani v nejsmělejších představách nedoufal.
Dodala mnoha lidem odvahu vycestovat, udělala radost a zlepšila náladu spoustě z vás, jak jsem si pročítal ve vašich vzkazech a komentářích. A to zase udělalo radost mně.

Nic dalšího se nechystá a teď momentálně nedokážu říct, zda ještě někdy chystat bude. Uzavřel bych tuhle skvělou kapitolu mého života a posunul se zase o kousek dál, jelikož spěchám na noční a zase nestíhám.

Díky moc!

Krásné Vánoce a celý šťastný nový rok 2019, ať už jste s kýmkoliv a kdekoliv na světě!

Když jsem zkraje podzimu netrpělivě vyhlížel na pardubickém letišti moje letadlo směr Nový Zéland, uvědomil jsem si, že o té krásné zemi skoro nic nevím. A tak jsem si začal čas při čekání v letištní hale krátit hledáním informací u vychlazeného plzeňského piva za osmdesát. První věc, která mě trošku překvapila, byla vcelku nepříjemná.

Neletím z Pardubic, nýbrž z Prahy. Takže cestou do Prahy jsem tedy mimo jiné zjistil, že Nový Zéland není ostrov v Karibiku, kde slunce svítí 365 dní v roce, jak jsem si původně myslel, když jsem s nadšením žádal v březnu o víza. Tím pádem myšlenka, že budu celý rok ležet na pláži, popíjet pivo a koukat na místní holky v bikinách, rychle opustila mojí hlavu.

Prý se tam natáčel „Pán prstenů“, to bylo super zjištění, kdybych ale někdy viděl alespoň jeden díl… I přesto, že nejsem fanoušek tohoto filmu, vím, že hlavní hrdina se volá Frodo.
To by byla sranda mít s ním fotku, pomyslel jsem si. A tak jsem se rozhodl strávit letošní Vánoce hledáním právě tohoto filmového hrdiny.

Dva dny zpátky jsem vyměnil pytel obilí za osla na místním trhu a vydal se na cestu skrz jižní ostrov směrem na sever, kde je počasí doslova nevyzpytatelné a tato část světa je určena jen pro otrlé povahy s odvážným srdcem z oceli. Aby mi cesta lépe utíkala, pustil jsem si do uší moji oblíbenou píseň od Pavla Bobka –„ Veď mě dál, cesto má“, která mi v mžiku zlepšila náladu o 100% a ani silný déšť a vítr ji nezkazily.
Blížil jsem se pomalu k cíli mého putování, když vtom jsem zahlédl nějaké malé stvoření, procházející se po pláži nedaleko cesty, kde jsem uvázal svého osla, abych dotankoval naftu. K mému zjištění se nejednalo o Froda, ale o želvu, která se chystala zpátky do oceánu.

Večer únavou zmožený sotva zapaluji oheň, abych mohl dojíst zbytek hamburgeru, který jsem si koupil v MC Donaldu nacházejícím se nedaleko osady za kopcem. Osel též ztahaný jako kůň zaléhá pod přístřešek u autobusové zastávky, když vtom nás vyruší zvláštní zvuky a skřeky.

Celý rozespalý jsem se vymotal z ovčí vlny, buvolí kůže a doufal, že konečně spatřím Froda. Místo Froda jsem spatřil pouze Forda. Zaparkované auto u lesní cesty se celé chvělo a zevnitř se ozývaly zvláštní a hlasité zvuky, podobné těm, které jsem jednou náhodou slyšel v pražské Stromovce, když jsem procházel kolem auta s velkým nápisem FAKE TAXI. Nevím, o co tam tenkrát šlo, ale za pár minut auto opouštěla mladá dívka. Vlasy neupravené, zapínajíc si knoflík od košile, mléčné Pikao kolem úst a tisícovku v ruce. Možná, že šlo o znásilnění a já nemohl dopustit, aby se něco podobného znova někdy opakovalo.

Popadl jsem luk a šíp a se slovy:

„vylez z auta s rukama nad hlavou, mám střelnou zbraň!“ jsem se pomalu blížil k autu. V ten okamžik se otevřely dveře a já spatřil obrys malého človíčka, kráčejícího přímo ke mně.
„Frodo jsi to ty?“ ptám se hlubokým hlasem, abych protivníka zastrašil.
Odpověď ale nepřichází.

„Frodo?!“ zkouším to i anglicky, když vtom se malá postava vynoří ze tmy a odhodí můj luk i s šípem daleko do křoví. Ten obličej už jsem někde viděl, ale nemůžu za boha přijít na to kde. Zíráme na sebe, když se najednou ozve:

„Vojta? Vojta z Poličky?“

„Pavel? Pavel z Litomyšle?“

Bingo! Byl to Pavel nebo chcete-li, Pája. O tomto klukovi mohu od srdce říct, že se známe už odmala, ačkoliv jsme se poprvé potkali až ve třeťáku na střední škole. Oba jsme totiž v tu dobu měřili něco málo přes sto padesát centimetrů. Společně jsme spolu rozdávali nečitelné přihrávky za obrany soupeřů ve školním fotbalovém týmu, kde jsem se snažil Pavla něco naučit. Tenkrát něco málo pochytil a nechce se mi ani věřit, že už je to tolik let. To měl ještě Wotka vlasy a na křídle zachytával naše dlouhé nakopávané balóny.

Jinak Pavel vždy oddaně hájil barvy svého mateřského klubu TJ Jiskra Litomyšl. Bohužel nebo vlastně bohudík ani on se svými ligovými zkušenostmi, které jsem mu mimochodem předal, nikdy nedokázal zabránit tomu, aby se mi kdykoliv povedlo dovést můj poličský tým k zdárnému vítězství, ať už na horké půdě v Litomyšli nebo u nás v Liboháji. Mnohdy jsem musel držet své spoluhráče na uzdě, aby k nám vůbec ještě někdy Litomyšl přijela a výsledek neodpovídal hokejovému utkání.

Jeho klasická otázka na trenéra před každým naším vzájemným zápasem zněla, jestli hraje ten malý podsaditý středopolař s vytahaným dresem a číslem 8 na zádech? Pokud odpověď z úst jeho trenéra zněla ano, přichystal mi u postranní čáry kyslíkovou bombu a většinou si při rozcvičce přivodil zranění třísla či stehenního svalu. To si přece můžete natáhnout kdykoliv.

Abych byl ale upřímný, to on je ten, kterému se z nás dvou podařilo hrát „vejš“ a to nejen díky větším kolíkům, co mu koupila jeho přítelkyně Simča. Sice stylem Jardy Kužela, kdy za dvě sezony v divizi odehrál šest minut, ale i to se počítá! Já stále na takovou příležitost čekám, pokud tedy nepočítám čínský národní výběr, za který jsem nastupoval v New Yorku.
Když bůh dá, tak se spolu ještě na zeleném pažitu potkáme. Nejsem už nejmladší a tak mě někdy po ránu berou záda, taky zaleží, jestli Kovi nevyhodil tu kyslíkovou bombu, co jsem vždy používal pro osobní učely.

Nakonec jsem rád, že si tu na Novém Zélandu můžeme udělat hezké české Vánoce a společně oslavit i příchod nového roku.
Předat mým kamarádům nějaké tradice a zvyky a ukázat, jak slavíme vánoční svátky u nás v Poličce, nebude zase takový problém, jelikož v obchodech je piva dostatek. Pavel mi ale chce ukázat i nějaké tradice a zvyky z Litomyšle, na to bohužel zatím nenašel dealera, který by měl u sebe tolik drog. Snad se něco najde, abych se přiučil i jiným tradicím.

Tím i Vám všem přejeme krásné Vánoce a celý šťastný nový rok 2019, ať už jste s kýmkoliv a kdekoliv na světě!

Hledáme Vojtu z Poličky. To jsem já!

Vidíte vrcholek té hory na fotce skoro uprostřed? To je Mount Cook, hora, která je se svými 3.724 metry nad mořem nejvyšší horou Nového Zélandu. To je ale zeměpis a ten mě nikdy moc nebavil, takže když jsem tu v sobotu pozdě odpoledne popíjel jedno z místních novozélandských piv, v hlavě mi běžela myšlenka, zdali si na mé narozeniny vzpomene opět i náš Měšťanský pivovar v Poličce a pošle mi basičku piv stejně, jako tomu bylo před dvěma lety v New Yorku.

Myšlenka na poličské pivo zdála se být mým pivním buňkám poněkud líbezná a tak jsem vypil ještě tři, abych měl dost sil na další stoupání.

Jak si tak popíjím to čtvrté pivo, škrábu se na lavičku a přemýšlím, proč je tak vysoká. Né ta hora, ale lavička. Jak můžete vidět dole na fotce, člověk průměrného čínského vzrůstu jako jsem já, nedosáhne nohama na zem a pomalu aby si vzal štafle, když chce nahoru.
Tak si říkám, trošku diskriminace pro nás lidi s čínskými kořeny.

Po příjezdu „domů“ se stále snažím najít odpověď, ale v mém usilovném přemýšlení mě vyruší příchod nových spolubydlících do naší vily.

„Ahoj, já jsem Honza a tohle je Jitka,“ říká mladý borec asi o tři hlavy větší, než jsem já.

„Čau, já jsem Vojta,“ odpověděl jsem s hlavou vztyčenou k nebesům, abych ho na tu dálku dobře viděl a hned mi bylo jasné, že on by s lavičkou rozhodně problém neměl.

„Vojta, Vojta? My taky známe jednoho Vojtu. Vojtu z Poličky, mám tu jeho knížku a prý je taky někde na Zélandu. Kamarád mi na něj má dnes poslat kontakt, neznáš ho?!“

„Něco jsem o něm už zaslechl,“ zněla moje odpověď.

A tak jsem konečně poprvé držel v ruce svoji knihu a napsal první věnování.

#VojtaZPolicky aneb jak jsem dobyl Ameriku

Když se mě letos v březnu zeptalo jaro, co smysluplného jsem přes zimu dělal, měl jsem naštěstí rychlou odpověď. Krom propitých víkendů jsem dal také na rady pár mých přátel a napsal tuhle knížku, kde najdete v podstatě všechno zajímavé z mého života v Americe.

Kde, co, s kým, za kolik, proč a jak jsem se tam dostal. Dozvíte se, jaká dobrodružství jsem zažil od příletu na letiště JFK, až po šestitýdenní karavanový road trip po západu USA. Jak se do mě na Floridě zamiloval Filipínec Ruda, ještě menšího vzrůstu, než jsem já. Dozvíte se taky, jak se s týden starým lístkem na Islanders dostat do VIP salonku při NHL zápase New York Rangers. Proč mi Jakub Voráček daroval dva puky, proč přijel Jirka Mádl se skupinou Kryštof právě za mnou, jak jsem dostal k narozeninám od Měšťánského pivovaru basu piv, kterou jsem následně vypil s kamarády na Times Square, a nebo jak si v San Franciscu vypůjčit rodinný karavan pro 9 lidí od mexického drogového kartelu za polovinu ceny.

Ti, kteří jsou z mé rodné hroudy honosící se jménem Polička nebo okolí, si knihu mohou zakoupit u mého dealera Ondra Klein či sekretářek Zdena Kleinová a Adéla Báčová. Dále v Knihkupectví Dolejš, Tabáku U Kubátů, Informačním centru, Knihkupectví U Kruháče či v místní knihovně. Pro ty vzdálenější tu jsou stránky https://vojtazpolicky.cz/,kde jí zakoupíte online a my jí zašleme třeba do Ugandy. 

Nakonec chci poděkovat Vám všem, kdo jste mi do života přišli a psali se mnou tenhle příběh nebo se jakkoliv podíleli na vzniku této knihy, protože bez Vás by nikdy nespatřila světlo světa. Ti nejpovolanější najdou svá jména uvnitř a ostatní určitě tuší.

Knížek sice není moc, ale budu rád za jakékoliv sdílení tady na facebooku či kdekoliv jinde. Když knihu pošlete dál do světa, tak se o ní dozví třeba Ti, kteří se kamkoliv chystají a netuší, co vše se jim může na cestách přihodit.

Díky za jakoukoliv zpětnou vazbu, ať negativní či pozitivní, protože pokračování HOBIT Z POLIČKY aneb TOULKY NOVÝM ZÉLANDEM může být zase o kousek lepší než tenhle

Vysoko nad Bakngkokem se s vámi podělím o čerstvé životní příběhy

Thajsko, země čítající skoro sedmdesát milionů lidí, kde za drogy můžete vyfasovat doživotí ve věznici, která připomíná doslova peklo na zemi, a kde jednou z největších „atrakcí“ pro muže je masáž s tzv. „happy endem“.

Můj kamarád, kterého nebudu v rámci ochrany osobních údajů jmenovat, mi doporučil jeden z nejlepších salónů v Bangkoku se jménem „Sexy rabbit“ a dívku Nit Lek Poi Toi s pořadovým číslem osm. Tomáš s nadšením vyprávěl, že podobný tóčo zažil naposled na Matějské pouti, když se s ním urval kolotoč.

Jelikož já mám sebe pořád trošku rád a čeká na mě dívka, která mi jednou porodí dva fotbalisty a baletku, rozhodl jsem se, že můj „happy end“ bude ve formě dvanácti malých piv a místní speciální polévky v bistru Wat PakKam. Objednat si pivo nebyl zas takový problém, jelikož slovíčko BEER znají asi úplně všude na světě. S polévkou to byl trošku vetší oříšek. Ukázal jsem na obrázek polévky, který visel na zdi, a pan majitel se na něco thajsky zeptal. Pokrčil jsem rameny, nesměle se usmál, řekl „yes“, ale ve skutečnosti jsem neměl páru, o co jde. Odběhl a vrátil se z kuchyně se slepicí v ruce a slovy KIKIRIKI. Hned jsem pochopil, že se nejspíš jedná o kuřecí polévku.

Upřímně, byl jsem rád, že jsem si neobjednal býčí koule či mozeček. Pán byl poměrně příjemný chlápek s úsměvem na tváři do doby, než došlo na placení a já přišel na to, že bankovka naší Boženy Němcové mi tu trn z paty nevytrhne. Jeho výraz připomínal zbabělce starýho Hejtmánka, čekajícího, koho ve středečním fotbalovém klání na Gymplu bude moct zase chytit do kravaty při snaze zachránit svého mladšího syna, který se stal obětí hrozného faulu a musel být „hospitalizován“. Nakonec se ukázalo, že prodavač má trošku výší IQ než jeho sok a vypnutá automatická pračka, a tak jsme se domluvili, že zítra přijdu umývat nádobí do kuchyně a vše si odpracuji. Alespoň jsem to tak pochopil, když v ruce držel zkrvavený nůž a ukazoval na mě a na kuchyň.

Koneckonců je to první země, kde se mě všichni snaží oškubat o všechno. Dnes jsem třeba usmlouval loď z 3 000 Bathů na 400 a ani mi nevadilo, že spolujezdci byly slepice.

Rozlučka se svobodou v Benátkách

Když jsme před devatenácti lety s Havlem poprvé v životě zasedli do školních lavic, nosil ještě brýle „ejkejej“ neprůstřelný sklo od tanku, a já si nechával narůst cool účes Jardy Jágra. Od té doby mu jeho rodiče zakázali se mnou kamarádit ještě několikrát, hned potom co jsme málem zapálili les, poprvé se opili do němoty a nabourali jejich auto.

My se včera nějako doslova propili z Huntovny do Benátek a tak doufám, že nebude mít zase zaracha a já zákaz přibližovat se k němu na sto metrů. Chceme si s ním ale pořádně užít jeho poslední týden svobodného mládence, jelikož tenhle pardál se jako první člen naší party příští sobotu žení a my jsme všichni rádi, že můžeme být součástí toho slavnostního dne, kdy dobrovolně strčí hlavu do chomoutu.

Nejhezčí jazyk na světě

Kdybych měl vybrat nejhezčí jazyk na světě, nejspíš bych zvolil slovenštinu s velkejma prsama.

Scotland road trip

Všude Adidas

I think Adidas should pay me for promoting these slides. I’ve been wearing them all over the world since 1976.

Překvapivý transfer do Manchesteru City

Na začátku zimní fotbalové přípravy mě bohužel potkalo svalové zranění, které si žádá léčbu až několik měsíců. Po této diagnóze mi bylo hned jasné, že můj mateřský klub SK Polička se mnou na 99% rozváže kontrakt, který jsme podepsali na podzim, a tak mi nezbyde nic jiného než hledat útočiště někde jinde. Vlivem zranění i finančně nákladné léčby, od velkého zájmu opustil i TJ Sokol Pomezí, kde jsem dostal slušnou nabídku v podobě tří piv a uzeného po zápase, dres s číslem 10 a novou „ukrajinu“, abych měl čím jezdit na tréninky.

Naštěstí se ozval můj dlouholetý kamarád a sportovní ředitel Manchesteru City Txiki Begiristain. Ten, když se dozvěděl o možném odchodu Sergia Aguera, jednoho z nejlepších útočníků Premier League, začal hledal náplast a vytočil moje číslo. Před nedávnem se z Jitřenky dozvěděl o mé diagnóze, ale rozhodl se do mě vložit peníze na léčbu a i důvěru, že na hřišti poté nezklamu.

Dnes hrajeme ve Wembley s Tottenhamem a já, jak to ještě chvilku bude, sleduju utkání pouze z tribuny. Klubový lékař Josef Mengele tvrdí, že v srpnu bych mohl uskutečnit svůj velký comeback, na který se těší půlka Anglie, jak mi bylo sděleno na tiskové konferenci s novináři hned první pracovní den v tomto úžasném klubu. Doufejme tedy, že se mi brzo podaří shodit těch deset kilo, co se na mě jakousi náhodou a vlivem MC Donaldu nalepilo v New Yorku a brzo to budu zase já, ten „Vojta z Poličky“ postrach soupeřovy obrany, o kterém si povídali až v Křenově.